My a naše deníky

Říká se, že deník si začne člověk psát, když už nerozumí sám sobě. To je přesná definice snad každé holky. Ukažte mi nějakou, která má ve všem pořádek a nic ji netrápí.
V dnešní době už existují i tzv. blogy, kam si uživatel může napsat, cokoliv chce. Jenže to už přece není ta ryze soukromá věc. Ten otrhanej blok pod matračkou. A asi každý, kdo už se odhodlá, svěřit svoje nejtajnější zážitky, emoce a přání papíru, si začne svoje „papírové srdce“ pečlivě ukrývat, hlídat a střežit jako oko v hlavě. Jasně, někdo je rád, když si lidi přečtou jeho trápení, politují ho a je to. Ale tady přeci jde o to si ulevit, někomu se svěřit, a ještě lépe někomu, kdo Vám do toho nebude kecat a za každou větou říkat něco o tom, jak je svět nespravedlivej a žbrblat něco o chudáčkovi. V tom je deník ideální ne? Mlčí! Díkybohu. A taky mu pořád nemusíte opakovat jak je hodnej, že to poslouchá a že ho asi už otravujete…
A teď k další kapitole tohohle tématu. Kdekdo rozhlašuje po okolí, že psát si deník je znak slabosti. A můj názor? Hlavně lidé s podobnými hláškami mají doma ukrytý malý deníček se svými minulými, současnými i budoucími láskami. A znak slabosti? To rozhodně ne. Možná někomu při rozpitvávání svých emocí ukápne slza, ale proč z něj hned dělat slabocha? Vsadím se, o co chcete, že nejeden kluk ve Vašem okolí má taky svoje nejtajnější myšlenky načmárané v deníku, tak proč by se za to měla stydět holka. Bytost o tolik citlivější…
Takže hlavu vzhůru. Deník je možná začátek nového života. S pomocí deníku se mnohdy vyhrabete z nejhorších potíží. No tak hurá do papírnictví, popadněte ten nejtlustší blok a začněte žít snadněji.